on other languages Русский, English Gramofonová firma, s
jejíž historií se dnes seznámíme,
přinášela na etiketách svých gramodesek mimo
jiné i snímky s českými interprety, kteří
byli umělecky činní v prvních dvou desetiletích
dvacátého století.
Profil gramofonové firmy Lyrophon
O vznik gramofonové etikety Lyrophon se
zasloužili bratři Adolf, Julius, Adalbert a Siegmund
Liebanovi. Do historie se z této čtveřice jako
významný operní pěvec zapsal
především tenorista Adolf Lieban, narozený v
Ivančicích u Brna. Své pěvecké umění
si bratrská čtveřice ověřovala již v roce 1900
na fonoválečcích, které pod označením
Künstler Phonographen Walzen vydávali ve své firmě A.
Lieban Co., kde lisovali také nahrávky některých
předních německých operních pěvců a
židovských kantorů.
Jméno firmy na výrobu gramofonů
a gramofonových desek Lyrophon GmbH se poprvé objevilo v
březnu roku 1904 na jarním Lipském veletrhu. Dobové
propagační materiály se ovšem zpočátku v
souvislosti s touto firmou zmiňovaly pouze o výrobě gramofonů
a jejich příslušenství. V odborném tisku se pak
v lednu roku 1905 objevila zmínka o vzniku nové firmy,
která byla do obchodního rejstříku zapsána pod
názvem Lyrophon-Werke Adolf Lieban Co. Krátce nato se
poprvé objevily inzeráty, které potenciálním
zájemcům sdělovaly, že nová firma má k
dispozici neméně než 3000 nových nahrávek v
několika jazycích.
První úspěchy zaznamenala
etiketa Lyrophon v roce 1905 s gramodeskami o průměru 17 a 25
cm s nahrávkami sboru berlínské dvorní opery.
Téhož roku také poprvé nahrávala v
zahraničí - smluvně si zajistila například
služby několika francouzských operních hvězd.
Velmi čile nahrávala firma Lyrophon v letech 1905-1907
také ve Švédsku.
V roce 1906 firma zavedla gramodesky o
průměru 27 cm a o něco později dokonce 35 cm - jedna strana
takové desky obsahovala údajně záznam v délce
až 7 minut. Největší atrakcí a obchodním
úspěchem firmy se ale v té době stala panna či
loutka v životní velikosti představující
věhlasnou německou sopranistku Hedwigu Francillo-Kaufmannovou,
kterak zpívá árii Olympie z opery Hoffmannovy povídky.
Gramodeska s touto nahrávkou byla pochopitelně umístěna
uvnitř trupu panny, která navíc během zpěvu
činila trhané pohyby.
V roce 1908 uvedl Lyrophon na trh
lacinou etiketu Gloria - ta nakonec mateřskou firmu
přežila a jako jedna ze značek koncernu C. Lindströma zůstala
na trhu až do třicátých let. Na tuto značku firma
umisťovala skladby a umělce z oblasti populáru, zatímco
mateřská etiketa byla i nadále vyhrazena především
snímkům významných operních pěvců.
V české řadě
vycházely na etiketě Lyrophon (zpočátku
černé, později červenobílé barvy) v letech
1906-1909 například nahrávky operních
umělců Elišky Liškové-Renardové,
Františka Štorka a Kamily Ungrové či
koncertního pěvce Františka Salocha. Hojněji se
ovšem na deskách této značky vyskytovaly snímky
lidových zpěváčků a komiků Aloise
Tichého, Františka Waltnera, Františka Ratolístky,
Růženy Slavínské, Josefa Sládka, Františka
Purkrábka, Hanuše Škrdlíka či bratrů
Františka a Josefa Hartmannových. Několik
nahrávek zde také má jakési Kvarteto Viola v Praze
VIII. Orchestrální snímky pak natáčely pro
Lyrophon dechové hudby C. a k. polního pluku č.
102 (kapelník p. Bobek) a C. a k. poštovních
zřízenců ("za osobního
řízení kapelníka p. Konopáska").
Oboustranné desky Lyrophon o průměru 25 cm se
prodávaly za K 5,60, malé za polovic. Prodejci též
inzerovali, že veškeré desky Lyrofon jsou též
jednostranné k dostání za K 4,..
U matričních čísel
jednostranných i oboustranných gramodesek značky Lyrophon
s nahrávkami českých umělců najdeme
písmena A a B - patrně Austria a Bohemia.
Italské snímky měly u matričního
čísla písmeno I a francouzské F, zatímco
německé nahrávky žádné další
značení neměly.
Za celou dobu poměrně
krátké existence firmy Lyrophon představuje
její nejzáslužnější - a historicky
nejvýznamnější - počin vydání
několika operních árií v podání
portugalského barytonisty Franciska d´Andrade. Šest
gramodesek s nahrávkami hlasu tohoto slavného pěvce dnes
představuje sběratelskou raritu prvního řádu
(matrice těchto dvanácti snímků nesly prosté
označení d'A 1 - d'A 12), protože i ve
své době byly na trhu jen velice krátkou dobu, navíc
v omezeném počtu kopií. V reedici vyšel později -
na značkách Parlophon a Odeon - jen jediný z
těchto snímků.
Kolem těchto nahrávek je dodnes
řada nejasností - podle některých znalců vznikly v
letech 1906-1907, jiné prameny uvádějí rok 1909.
Dodnes je také záhadou, proč tento slavný pěvec,
který nikdy ne natočil pro žádnou další
gramofonovou firmu ani jeden snímek, souhlasil s
natáčením pro tak malou a relativně nevýznamnou
značku, jakou v té době Lyrophon byl. Také se
nenašlo žádné rozumné vysvětlení
faktu, proč se oboustranné gramodesky Franciska d´Andrade
prodávaly za poloviční cenu, než například
jednostranné desky Enrika Carusa.
Firma Lyrophon vděčila v době
před vypuknutím první světové války za
svoji dobrou pozici na trhu firmě Albert Grünbaum - ta
jí lisovala gramodesky a niklovala kovové součásti
gramofonů. Nahrávací zařízení a jeho
provoz Lyrophonu zase zajišťovala další
velká německá firma Max Thomas. Obě tyto
společnosti se v roce 1911 spojily a o dva roky později je
převzal Lindströmův koncern. Ten v té době již
vlastnil všechny akcie Lyrophonu, který se pak v roce 1914
spojil s další gramofonovou firmou Dacapo.
Během světové války,
kdy se výroba gramodesek v Německu prakticky zastavila,
přešla řada německých gramofonových firem na
výrobu zbrojních součástek. Firmy Dacapo ani Lyrophon
se zbrojní výroby neúčastnily, takže v
rámci Lindströmova koncernu vykázaly značnou
ztrátu - to nepochybně také přispělo k jejich
zániku.
Značka Lyrophon zmizela z trhu v
roce 1918 a k její konečné účetní
likvidaci došlo v roce 1935.
GABRIEL GÖSSEL
This article was originally published in Týdeník rozhlas, 29/2001, "FONOGRAM" column
|